10. 3. 2019
Vystoupíme-li z vlaku v nizozemském Arnhemu, ihned nás napadne, že na alibistických řečech o souvislosti kvality muzeí v přírodě a kvality společnosti možná něco bude. Už na železniční stanici nás vítá moderní architektura s citlivými detaily, za kterou by se nemuselo stydět ani leckteré muzeum moderního umění.
Pěší cesta do Nederlands Openluchtmuseum, největšího muzea v přírodě v Holandsku, trvá asi půl hodiny, k muzeu jezdí také autobus. Je lednová sobota brzy ráno. Mají ještě zavřeno. Před vstupem se bezradně snaží mladá dívka s chlapcem odhrnout přívaly sněhu. Chlapec má lopatku, dívka košťátko. Sněhová nadílka tu není obvyklá.
Kvalitní moderní architekturou vstupní budovy vejdeme do areálu. Muzeum představuje výseče charakteristického urbanismu sídel v Nizozemsku, ale při prohlídce působí z důvodu polohy v rozlehlém lese s malými rozestupy celků i s nemnoha zemědělskými pozemky sídelní části trochu chaoticky. (Možná to ale způsobuje také absence jakýchkoli zelených clon v prostředí listnatých stromů v zimním období.) Na městečko logicky navazují řemeslné dílny i rybářské domky. S odstupem od města jsou situovány zemědělské usedlosti z různých oblastí země. Výborné technické zpracování staveb je v západních muzeích takřka samozřejmostí, stejně jako získávání zděných staveb formou transferu konstrukcí v bloku. Celým areálem projíždí historické tramvaje, které dokumentují zejména dopravu v Arnhemu před II. světovou válkou, nedílné je jejich příslušenství – depo i různá podoba zastávek.
K dispozici je zimní prohlídka uvedená v mapce s oživenými objekty, kterých je celá řada. Potkáme v nich nejen starosvětské hospodyně, ohřívající se u různých druhů topidel – funkčních krbů a sporáků. Dva ušmudlaní muži v lisovně získávají olej ze lnu. Koně pohánějícího žentourový drtič na semeno nahrazuje zdařilá videoprojekce v životní velikosti. Otevřeno je několik oživených provozoven – kovárna, výrobna hudebních nástrojů či fotoateliér, výborně je zpracován obchod s pekařskou prodejnou, kde si koupím výbornou novoroční oliebol met krenten. Jinde vaří sirup z ovoce, jako ukázku doplňkové obživy venkovanů. Naproti je starý pivovar, k němuž přiléhá novostavba s expozicí pivovarnictví a skutečným provozem s ochutnávkou. V náznaku původního urbanismu z amsterodamské dělnické čtvrti je instalována dech beroucí expozice obchůdku, kde byla důležitým prodejním artiklem teplá voda, nelehce v takovém prostředí dostupná. Přehledné a efektní je srovnání podoby Vánoc ve čtyřech časových obdobích (kolem 1870, 1910, 1954 a 1970), umístěné vedle sebe v jednotlivých příbytcích dělnického domu z města Tilburg, v němž jsou takto koncipovány i běžné (nevánoční) expozice. Blízká skladovací budova je celá věnována moderně pojaté expozici proměn nizozemské společnosti a otevřenému depozitáři. Už při vstupu je potřeba a činnost muzeí zdůrazněna objemnou pozůstalostí předmětů získaných od staré Holanďanky, která nic nevyhodila. Předměty jsou působivě upevněny na kolmou stěnu vstupu.
Cestou zjistíme, že některé objekty v zimním okruhu jsou oživené různými zvukovými efekty, nebo jsou otevřené jen k nahlédnutí. Zdravotnické zařízení z poloviny 20. století je například celé opatřeno výborně technicky zpracovanými figurínami. V kontextu přítomnosti mnoha demonstrátorů neobsazené expozice nepůsobí v žádném případě jako ošizení návštěvníka. V mapce to vypadá jako velká přístupná část v muzeu, navíc s poučením a zážitky různého charakteru.
Muzeum díky svému osvícenému vedení i odborným pracovníkům reaguje na současné problémy nizozemské společnosti. Již delší dobu se zabývá dokumentací menšin, což zobrazuje skanzenovým způsobem např. v domě indonéských imigrantů (Molukánců), v přehledové expozici i v samostatné herně pro děti. Tam si dítka přímo představí kulturní projevy nejvýznamnějších menšin v zemi na příkladu slavení typických svátků. Mohou si zatančit třeba indický tanec, vyrobit si dekoraci k svátku Pesah či připravit muslimský sváteční pokrm… Pro děti je dále určena také celá stodola s rekonstrukcí historických her.
Za letního provozu je možné navštívit mnohé další objekty – například několik manufaktur s jistě poutavým provozem. Pracovníci jsou velmi vstřícní a promlouvají angličtinou nebo němčinou a návštěvník z východní Evropy se za své jazykové vybavení trochu zastydí. Velmi důležité je v muzeu reflektování současných společenských problémů, které nestaví instituci pouze do role paměťové, ale místa potřebného pro dnešní život.
Po večerním přejezdu do Bavorska, noci na nádraží v Mnichově a mrazivém ránu v nádherném Augsburgu přijíždím do rakouského Salzburgu. Více než půl hodiny jízdy autobusem nádherně zasněženou krajinou severně od města vystoupím u Salzburger Freilichtmuseumnedaleko městečka Grossgmain.
Oč skromněji vypadá vstupní prostor situovaný do historického statku, o to více po chvíli upoutá následná prohlídka rozlehlého areálu. Ve vstupní hale je za pokladnou malá expozice o historii muzea, jejíž dominantu tvoří rozsáhlý model celého areálu, kde si návštěvník plasticky představí jeho podobu.
Je neděle ráno a hustě chumelí, traktor teprve vyhrnuje parkoviště před muzeem a postupně začíná prohrnovat i cesty v areálu. Tady jsou na zimu připraveni jinak než v Holandsku! Interiéry staveb jsou zavřeny, ale to nebrání obdivovat stavby z horského prostředí salzburského kraje (oblasti Flachgau, Tennegeu, Pongau, Lungau a Pizgau) v precizně koncipovaném i udržovaném prostředí. Součástí je úzkorozchodná železnice, která přirozeně prochází celým areálem a v době sezóny zaveze návštěvníky do jednotlivých částí muzea.
Mnohé statky pochází z raného novověku. Nejstarší objekt – hospodářská stavba chlévů se skladovacími prostory je dokonce z roku 1442. Obytné domy respektují tradiční alpskou podobu širokého půdorysu se vstupem ve štítové stěně a místnostmi okolo. Na stavbách jsou popisky o datování a funkci jednotlivých objektů ve folklorizujícímstylu na dřevěných tabulkách. V muzeu dbají na stavební detaily i prvky prostředí, například na ploty, které jsou v mnohých provedeních součástí expozice v přírodě. V jedné ze sýpek je o typech hrazení a jejich variantách dokonce výstava, kde jsou ukázány na fotografiích a modelech, a také v průvodci muzea je o nich pojednáno v samostatné kapitole. Tak si v muzeu váží zdánlivé marginálie!
Řešení urbanismu působí velmi přirozeně. Jednotlivé celky jsou zasazené do vykácených ploch v lesním masivu se zajímavými průhledy, ve dvorech nechybí charakteristické stromy a zahrádky, stejně jako další příslušenství. Areálem vede několik potoků s charakteristickými technickými stavbami, zaujme malá vodní elektrárna z roku 1913, jako příklad rozšiřování elektřiny v zemědělských oblastech. Mezi jednotlivými regionálními celky jsou přirozené odstupy překonávající lesní clony i výškové rozdíly, ale nikoli namáhavé ani na zasněžených cestách, ke kterým se traktorista ještě nedostal. Už více než hodinu vyhrnuje nepochopitelně jen spodní hlavní komunikaci. To ale vůbec nevadí! Bez návštěvníků, otisků traktorových kol a stop po bezhlavém vytáčení techniky ve dvorech mám horní partie muzea s nejstaršími stavbami sám pro sebe. Na chodníčky, kde se nedostane technika je zákaz vstupu, jeden takový vede i do části alpských kravských salaší z kraje Pinzgau, která je zasazena ve velmi svažitém terénu s monumentálním výhledem na přiléhající skalnatý hřeben. Na slunci před kolibou se dá posadit a těšit se výhledem.
S pěkným zážitkem prodloužených prázdnin a s inspirací tolik odlišnými, ale vzorně pracujícími muzei se vracím (za popěvků Tannenbaumuod dětí z cestujících rodin, jako poslední připomínky Vánoc) večerním vlakem přes Vídeň domů a při preclíku, Stieglu a Amstelu uvažuji, jestli má preciznost činnosti muzeí nějaký vztah k charakteru své domoviny, nebo závisí také na celkové koncepčnosti instituce i erudici, obětavosti a nadšení pracovníků?
rb
LITERATURA:
LANGER, Jiří. Evropská muzea v přírodě.Praha: Baset, 2005.
Nederlands Openluchtmuseum. History is here to be made. Arnhem 2016.
BECKER, Michael a BRUNNER-GAUREK, Monika. The Salzburg Open Air Museum Guide. Salzburg 2012.
