7. 9. 2020
Důležitým, ale u nás stále spíše podceňovaným prvkem muzejních institucí jsou jejich komunikační schopnosti směrem k veřejnosti. Mezi ně počítáme i úroveň zpracované propagace – plakátů, pozvánek, programů, orientačních systémů a podobně. Ta by, v ideálním případě, měla vycházet z jednotné vizuální identity nebo by měla mít jasně definovaný koncept.
Ve světě se už dávno u paměťových institucí osvědčila spolupráce s renomovanými grafiky, umělci či designovými studii i architekty. Často také muzea spolupracují s ateliéry uměleckých škol. Škála této spolupráce je široká od pojetí expozic, výstav, muzejních obchodů, suvenýrů až po propagaci či tvorbu loga. Jednotný styl často prostupuje celou strukturou instituce. Tato strategie, je-li dobře promyšlena, profesionálně provedena a udržována, je pak jednoznačným přínosem. Od začátku totiž dává návštěvníkovi na vědomí, že má co do činění s výjimečným prostorem a snaží se tak uspokojit komplexně jeho představy a potřeby až po jednotlivosti a detaily.
I v Čechách se čím dál častěji v tomto směru objevují úspěšné snahy, které návštěvníky kultivují a upozorňují, že se ocitli v prostoru, který se snaží být jedinečný.
Muzea v přírodě u nás nebývají místem, kde by v této oblasti docházelo k výrazně progresivní strategii a s odchylkami se setkáme spíše nárazově. Zpravidla jsme v tomto prostředí svědky toho, kdy se opisuje způsob uvažování, který je s pojmem „skanzen“ všeobecně spojován. V obecné rovině je to očekávaný element „starých dobrých časů“, který muzea v přírodě idealizují. Působí pak jako nejasné rozkročení mezi obligátními a bohužel leckdy vyprázdněnými pojmy tradice a lidovosti až kamsi k hranicím pohádkovosti. A je to škoda, jelikož se tímto předem sděluje určitý stereotyp, nekomunikuje se s širší vrstvou návštěvníků, zejména pak z řad mladší generace a upevňuje se tím univerzální pohled na prostředí „skanzenů“. Toto pojetí pak nadbíhá všeobecnému úzu, který pak naplňují méně invenční grafická studia. Jako by muzea v přírodě neměla nárok a možná i zájem o nadstavbu a přesahy.
Na druhou stranu s otevřenějším přístupem na tomto poli přichází i zodpovědnost. Samo o sobě progresivní vizuální pojetí nestačí. Musí korespondovat s nastavením muzea, naplněním a uchopením jeho odborného vymezení a dalšími vazbami uvnitř něj. Musí být přesvědčivým komplexním souborem jednotlivých základních činitelů, aby se sama propagace nakonec nestala kontraproduktivním pozlátkem – vábničkou bez žádaného obsahu.
A tak jsme u nás v současné době svědky spíše unifikovaného, sterilního a málo sebevědomého uchopení této problematiky bez promyšlených dalších vazeb. Podíl na tom má i snadná dostupnost technologií, přemíra „ochotných“ reklamních studií a v neposlední řadě i menší ochota nebo lépe nezkušenost samotných muzeí k větší otevřenosti, změnám a novým strategiím více korespondujícím se současným světem. Jako by snad i v tomto bránily „skanzeny“ ony „staré dobré časy“ před světem, kterému přestávají nebo nechtějí lépe porozumět a takticky jej využít ve svůj prospěch. Může se totiž snadno stát, že originální a kvalitní instituci snadno „pohřbí“ právě fádní vizuální, jež je zbytečně poplatný úzkoprsému vnímání svého obsahu.
Určitým ohlédnutím je tato malá výstava. Z představených materiálů vidíme, že v minulosti výtvarný prvek a originalita vystupují do popředí, spolupráce s výtvarníky se objevuje poměrně často. Je také patrné, jak uchopení a zpracování podléhá své době, některé přístupy obstojí i dnes a jiné mají jepičí život.
Z předloženého materiálu lze poukázat na několik základních přístupů. Jako dobrý příklad zájmu o samostatné vypořádání se s touto problematikou v rámci snah o celistvější pojetí výtvarného charakteru může posloužit přístup Muzea v přírodě Vysočina. Například nápaditá a svižná grafika pozvánky na program Vánoce na Veselém Kopci (autorka Eva Hejduková), ale i tématu poplatnější, ale funkční pojetí výtvarníků Kamily Skopové a Josefa Hlíny.
Úspěšnost jednotnosti a přesvědčivosti ukázalo několikrát Valašské muzeum. Je to například série plakátů k Valašskému roku od výtvarníka Jana Františka Kováře. Jasným jazykem hovoří série plakátů s vertikální orientací písma z roku 1995, kdy se sice nejedná o nic převratného, ale výsledek je živý a sdílný zároveň. Jedny z nejpovedenějších se jeví plakáty na příležitostné akce. Těmi jsou zejména Rožnované – 70 let založení VMP, kdy jemná přesvědčivá kresba plakátu dominuje, podobně tak Hvězdy olympijského nebe. Unikátní celistvost, originální a citlivé zpracování pak přestavují materiály zpracované Karlem Langrem. Právě Valašské muzeum v tradici sourozenců Jaroňkových by mělo udržovat tradici citlivého a svébytného způsobu propagace.
Při poměrně malém množství muzeí v přírodě u nás, které si mohou dovolit uvažovat o samostatné kvalitní grafice, se nedá příliš vybírat. Zcela ojedinělé tomu bylo v určité době v muzeu v přírodě v Zubrnicích, které přes úzkou spolupráci s Institutem výtvarné kultury (dnes Fakulta umění a designu) léta spolupracovalo s grafikem Martinem Raudenským, který v této oblasti vytvářel dosud nepřekonanou a pro někoho možná už lehce za hranou podobu plakátů a dalších materiálů. V tomto případě se alespoň zpočátku kongeniálně setkávala forma s obsahem. Nově zrozený skanzen v mnohokrát poznamenané oblasti bývalých Sudet utvořil platformu pro studentské akce, které doprovázela originální a nadčasová grafika. Postupně se ale studentský duch i duch devadesátých let vytratil, a časem kultovní spontánní studentské akce se přetransformovaly v klasičtější jarmarky. A i když spolupráce v propagaci ještě chvíli přetrvala tak její náboj už přestával odpovídat obsahu. Oproti tomuto způsobu pojetí stojí za to zmínit i spolupráci Zubrnic s panem Josefem V. Scheybalem, jehož jedinečné kreslířské dokumentační schopnosti u nás v tomto směru nemají obdoby a obstojí důstojně i na propagačních materiálech.
Z plakátů lze dobře vyčíst i způsob uchopení. Někde stačí název, místo a datum a naopak fotografie či jiný prvek je pouze doplňkem, jindy se dopodrobna vypisuje program dvoudenní akce bez aspirace na výtvarné pojetí. Druhá strategie je užívaná například na programech Strážnických slavností, které k nám promlouvají z úplně jiného důvodu, než je jejich zpracování, postrádající veškerou invenci, přesto mezi vystavené materiály patří.
Výstava je pouhým vhledem do této oblasti, která si jistě zaslouží podrobnější zhodnocení. Nepoučuje jaká z cest je ta správná. Je to spíše ohlédnutí se zpět v čase, které nám říká, že i toto je pevnou součástí historie českého muzejnictví v přírodě, ale především nám dává také podnět k zamyšlení do budoucna.
Karel Konopka
Valašské muzeum v přírodě. Svižná a nezaměnitelná kresba Františka Kováře překračuje tradiční polohu propagace. Autorské pojetí svou jednoduchostí působí i dnes – ideálně zahrnuje výtvarné pojetí a zároveň naplňuje očekávaný aspekt lidovosti i nepodbízející akcent pohádkovosti. Výsledná podoba je ve své jednotně autonomním výtvarným dílem splňující i náležitou funkčnost neotřelé propagace.
Muzeum lidových staveb Kouřim. Jednoduchost grafického pojetí bez zbytečných kudrlinek a vtip přesvědčivé kresby předkládá jasné sdělení.
Přerov nad Labem. Klasický nízkonákladový produkt z vlastní produkce muzea, který poslouží plně svému účelu bez přiznané ambice na vizuální hodnotu.
Veselý Kopec. Orientační plán muzea provedený v jednotném přehledném a přesvědčivém stylu sice lehce odpovídá době svého vzniku, nicméně v čase obstojí, a spolu s dalšími realizacemi autora se jedná o jeden z mála celistvých a důstojných produktů našich muzeí v přírodě.
Muzeum v přírodě Zubrnice. Převrácená perspektiva, silně odlehčené pojetí a přesto jasné sdělení. Orientační plán muzea na víkendový jarmark je produkce studentů. Podobné strategie „antivizuálního“ stylu byly běžné a dodnes se hojně v ilustraci obecně užívají. V tomto případě platí, že nelze podobné pojetí uplatnit na celou tvář muzea, ale jako cílený záměr má tento způsob své místo ve vizuálním světě i v případě muzeí v přírodě.
Veselý Kopec. Ucelený styl tohoto plakátu patří k velmi povedeným a splňuje veškerá očekávání kvalitní propagace. Vizuálně velmi dobře naladí a naláká i k na první pohled obsáhlému textu bez mezer.
Strážnice. Symbolické ztvárnění kombinuje základních témata muzeí v přírodě. V propojení s vhodným písmem a jeho kompozicí tvoří standardní polohu dobré propagace.
Zubrnice. Koláž sloužící zároveň jako pohlednice je jednou z možností, že vnímání propagace se nemusí omezit na pouhé standardní formáty plakátu, pozvánky, plánku, ale může utvořit „balíček“ nejrůznějších poloh a přístupů.
