24. 3. 2025
Dům teroru, Sirotci Trianonu, židovské ghetto, Malenkij Robot. To je jen kratičký výčet expozic a míst, které měli možnost poznat účastníci letošní konference Evropského svazu muzeí v přírodě. Konala se 18.–22. srpna 2024 v Maďarském muzeu v přírodě Szentendre. Maďarští pořadatelé zvolili trauma jako hlavní téma konference v souvislosti se zpřístupněním nového areálu muzea, tzv. Transylvánského komplexu (2022).
Začalo to Transylvánským komplexem
Jedná se o zcela ojedinělý projekt, jehož součástí je transfer ohrožených staveb a rekonstrukce existujících, památkově chráněných budov z území Rumunska, které bylo do roku 1920 součástí maďarského státu. Na prostoru 15 hektarů by mělo v budoucnu ožít 140 staveb reflektujících multikulturní složení Transylvánie a historické události, které nezvratně měnily její tvář. Nejzávažnější událostí, která významně změnila hranice Maďarska, byl podpis Trianonské smlouvy, podle níž v roce 1920 země ztratila dvě třetiny svého území a přes tři miliony obyvatel. Podle slov ředitele muzea Miklóse Cseriho je toto téma mezi Maďary opředeno řadou předsudků, stereotypů a nepravdivých informací, což doložily také výzkumy na vzorku 2000 osob, které muzeum realizovalo před započetím projektu.
Areál se rozhodně neomezuje pouze na zachycení ztráty, kterou utrpěl maďarský národ. Vykresluje Transylvánii jako multietnické území, kde Maďaři žili a dosud žijí spolu s Rumuny, Sasy, Romy, Armény a dalšími etnickými skupinami. Již v roce 1919 se řada obyvatel maďarské národnosti musela ze dne na den rozhodnout, zda zůstane v Transylvánii a podřídí se novému státnímu zřízení a očekávání rumunské vlády, nebo zemi opustí a vydá se do nejistoty, byť maďarského, ale z pohledu transylvánského starousedlíka neznámého prostředí nově ohraničeného Maďarska.
Cílem muzea Szentendre je představit životní strategie, které měly zabezpečit udržení kulturní identity a jazyka maďarské menšiny v Rumunsku. To se muzeu také velmi dobře daří. Trauma způsobené ztrátou maďarského území, respektive náhlou změnou národnosti a asimilačními snahami rumunské vlády, není to jediné, o čem areál pojednává. Poutavá a velmi imerzivní expozice přibližuje například staletí německého osidlování země a několik vln masivní emigrace transylvánských Sasů do Německa v průběhu 20. století spojených s agresivním nacionalismem a asimilační politikou režimu Nicolae Ceaușesca.
Prozatím bylo realizováno zhruba 30 % z celkového rozsahu projektu. Dostupná část prezentuje veřejnou infrastrukturu centra malého města a několik venkovských staveb včetně unitářského kostela. Interpretace akcentující nejen běžný život, ale i témata jako nucená emigrace, odsun obyvatel, kulturní asimilace či ztráta jazyka, využívá celé řady neotřelých prostředků, jež zaujmou nápaditým a zajímavým výtvarným zpracováním, včetně fyzických i digitálních interaktivních prvků. Expozice charakteristické pro muzea v přírodě střídají „tradiční“ muzejní expozice, v řadě případů velmi originálně zpracované.
Běžný život transylvánského městečka, jako je nákup v lékárně a prodejně s látkami, fungování poštovního úřadu či tiskárny, přibližují návštěvníkovi kostýmovaní interpretátoři, kteří v první osobě sehrávají pečlivě dramaturgicky připravené scény. Ty vycházejí z důkladného výzkumu a odrážejí skutečné události a příběhy, které etnologové a muzejní historikové objevili v terénu a v archivech.
V prvním patře pošty se tak dostaneme například do domácnosti poštmistra a jeho manželky ve vysokém stádiu těhotenství. Píše se rok 1919 a rumunská vláda se připravuje na nové zeměpisné rozdělení Evropy v důsledku chystané Trianonské smlouvy. Poštmistr obdržel výzvu od úřadů, aby se okamžitě rozhodnul, zda zůstane v rodném městě nebo se s celou rodinou ihned vydá do nově ohraničeného Maďarska, kde však nemá žádné zázemí. Manželé situaci rozebírají. Manželka má velké obavy z porodu, který ji může potkat po cestě. Pokud odejdou, všechny své věci naloží do vlakového vagónu a už nebude cesty zpět. Nakonec se rozhodnou zůstat, avšak poštmistr odmítne podepsat dokumenty, které mu rumunské úřady předložily, je proto uvržen do vězení. Popojde-li návštěvník dál, příběh pro něj nekončí. U vstupu do muzea stojí vagón s nápisem Sirotci Trianonu. Právě v takových vagonech emigranti přebývali i více než rok, než se dokázali začlenit do maďarské společnosti.
K realizaci Transylvánského projektu v muzeu v přírodě v Szentendre bylo zapotřebí mnoha povolení rumunských úřadů, památkové péče, celní správy, místních samospráv a především majitelů staveb. Většině přenesených objektů hrozil v původní lokalitě nezadržitelný zánik. K projektu byli přizváni kolegové z rumunských muzeí v přírodě, především z muzea Astra v transylvánském městě Sibiu. Pomáhali pracovníkům skanzenu v Szentendre navazovat kontakty s místními obyvateli, poskytovali konzultace a asistovali jim při sběrech předmětů v terénu. Na oplátku se odborní pracovníci maďarského muzea dodnes dělí o svá zjištění a shromážděné materiály s rumunskými úřady, které využívají především archivní plány a dokumentaci při renovaci chátrajících budov a úpravách zástavby na území transylvánských obcí.
Muzeum v přírodě v Szentendre volí při koncipování nových expozičních projektů ve 21. století cestu společenské odpovědnosti. Stejně jako velká řada jiných muzeí v přírodě v Evropě považuje za své poslání otevírat složitá a bolestivá témata historie i současnosti a vytvořit tak prostor pro diskutování i tabuizovaných otázek. Expozice má sloužit jako katalyzátor společenské reflexe a kolektivního vyrovnání se s minulostí, i jako osobní spojnice mezi tragédiemi, jež potkaly rodiny návštěvníků muzea, a nelezením cesty k jejich vlastnímu uzdravení, odpuštění a smíření. Tento přístup byl inspirací pro hlavní téma konference – trauma, jeho reprezentace a reflexe v muzeích v přírodě.
Čtyři intenzivní dny: Den první – ve znamení společenské odpovědnosti
V Maďarském muzeu v přírodě se sešlo okolo sta účastníků ze čtyřiceti institucí z dvaceti zemí Evropy a USA. První řečnicí byla Medea Eckner, generální ředitelka organizace ICOM, která připomněla, že „nejsme pouze muzea v přírodě, ale především jsme muzea.“ K naší práci se tedy vztahují strategické cíle ICOMu jako je společenská odpovědnost, inkluzivita nebo udržitelnost, které kladou do středu zájmu člověka a vztahy mezi lidmi. Muzea označila za hybnou sílu společenské spravedlnosti a uzdravení. V této souvislosti upozornila také na právě probíhající revizi Etického kodexu ICOM, kterou provádí etická komise organizace (ETHCOM).
Ředitel muzea v Szentendre Miklós Cseri vzpomněl, že konference AEOM se zde nekoná poprvé, proběhla také v letech 1982 a 2001. Ve své prezentaci osvětlil okolnosti vzniku muzea, které v současnosti čítá přes 400 staveb. Vysvětlil také změnu přístupu k budování muzea, která proběhla po roce 2000. Znamenala posunutí časového i obsahového rámce muzea do období po roce 1914 a odklon od jednoduchého rozlišování mezi venkovskou a aristokratickou kulturou s novým důrazem na sociální aspekty. Do hledáčku muzejních výzkumníků se dostala například dezintegrace tradičního rolnictví, historie maďarských diaspor, kulturní diverzita nebo nedávná minulost.
Muzeum v Szentendre se neomezuje pouze na muzejní prezentaci. Má rozsáhlé metodologické oddělení čítající čtrnáct zaměstnanců, školící centrum, jehož dvaceti akreditovanými kurzy již prošlo na osm tisíc studentů, je národním garantem péče o nemateriální kulturní dědictví – zastává tedy obdobnou funkci jako Národní ústav lidové kultury v České republice, spolupracuje s místními komunitami po celém území Maďarska i v zahraničí a metodicky vede celonárodní síť muzeí.
První z hlavních přednášek konference s názvem Muzea v přírodě jako platformy odolnosti, sociální kritiky a planetární spravedlnosti přednesla Jette Sandahl, zakladatelka a ředitelka několika severských muzeí včetně Muzea žen (Kvindemuseet, Dánsko) a Národního muzea světové kultury (Världskulturmuseet, Švédsko). Její řeč byla zaměřena na vztah člověka a přírody. Upozornila na dnešní generaci lidí, kteří nežijí v úzkém sepětí s půdou a nehospodaří na ní, což má velký dopad na komunikaci člověka s přírodou, která byla dříve zcela přirozená a každodenní. Vztah k přírodě jako k posvátnu se postupně proměnil v přesvědčení člověka o právu na její ovládání. Dále hovořila o tzv. biofilii, tedy lásce k životu či přirozené tendenci člověka hledat spojení se vším, co je živé. Demonstrovala ji na příkladech, jak města, muzea a památky pracují s konceptem zahrady a zeleně, včetně dalších souvislostí. Uvedla řadu příkladů, včetně Národního muzea amerických Indiánů ve Washingtonu, které je obklopeno biotopy z různých částí předkolumbovské Ameriky. Podle Jette Sandahl tvoří muzea v přírodě průsečík mezi přírodou a kulturou. Nejsou jen odrazem mrtvé historie za vitrínou. Mohou proto podporovat to, co sama nazývá planetární etikou. Tedy hledání alternativ k naší „planetární sebevraždě“ – klimatické změně. Připomněla, že muzea v přírodě shromažďují obrovské množství znalostí a vědomostí o chovu domácích zvířat, pěstování rostlin a mikrozemědělství, a mohou tak bohatě přispívat k hledání celosvětových řešení.
Julie Rokkjær Birch, jenž v první polovině tohoto roku nastoupila jako nová ředitelka dánského muzea v přírodě Den Gamle By, přednesla příspěvek s názvem Pýcha je víc než předsudek s častými metaforami ke slavné knize Jane Austinové. Den Gamle By je podle jejích slov prvním urbánním muzeem kulturní historie, jež se mimo jiné zaměřuje na sociální změnu, podporu demokracie, rovnosti a kvalitního života. Jeho silnou stránkou je fakt, že prezentuje domovy, nejen domy (památky). Muzeum bylo v minulosti kritizováno, že není dostatečně vědecké a neakcentuje důležité jednotlivosti. Jeho výchozím bodem je však návštěvník. Muzeum si klade za úkol vyprávět příběhy všech skupin obyvatel, zvláště těch, jejichž hlas obvykle není slyšet. Při prohlídce se tak setkáte s nejrůznějšími citlivými i kontroverzními tématy, jako například s demencí, slepotou, LGBT, pornografií, imigrací, kontaktem původních obyvatel Grónska s dánskou kulturou, potraty a řadou dalších. Některá témata by lidé nikdy nezmínili v konverzaci s přáteli či rodinou, ale v tomto muzeu jsou s nimi přímo konfrontováni.
Následující dva příspěvky Helen Barker (Pohoda v Beamish) a Natashi Anson (Beamish: „Prosté hektary nostalgie“ nebo něco víc? Nostalgie v muzeích v přírodě)pojednávaly o jednom z největších britských muzeí v přírodě Beamish v severní Anglii. Helen Barker vysvětlila, že sbírka Beamish pokrývající časové období mezi lety 1820–1950 byla vytvářena masově a nekriticky z darů místních obyvatel tak, aby pokryla veškerý mizející způsob života anglického venkova. Vzpomínky na vzdálenou minulost tak u návštěvníků vzbuzovaly emoční reakci, pocit ztráty a potřebu uchování toho, co zbylo, ze strachu, že minulost byla přece jen lepší. Obě autorky tento stav nazývají stavem nostalgie.
Natasha Anson se zamýšlela nad tím, zda je to skutečně jediný možný způsob, jak návštěvníci nostalgii vnímají, nebo ji můžeme považovat zároveň za progresivní emoci, která nám umožňuje dívat se do budoucnosti. Následovalo několik příkladů, jak muzeum pracuje s návštěvníky a s tématy, jež jsou pro region zásadní a zároveň velmi citlivé. Především se jednalo o zastavení těžby uhlí, která po mnoho desetiletí tvořila jeden z hlavních zdrojů obživy místních obyvatel. Uhlí v návštěvnících vzbuzuje hluboké emoce, neboť Anglie byla kolébkou industrializace, na níž závisela práce a obživa lidí. Onen pocit nostalgie spojený s návštěvou uhelného dolu je proto pro řadu návštěvníků velmi komplexní a odráží jak vzpomínky na minulost, tak strach z toho, co bude, když nebude těžba uhlí. Muzeum se snaží pomoci návštěvníkům tyto emoce překlopit a pomoci jim podívat se dopředu.
Mezi další složitá témata, která muzeum řeší, a autorky na ně upozornily, patří například homosexualita. V minulosti byla skrývaná, dnes se však zdá přirozené o ní v muzeu otevřeně mluvit. Další podobné téma – emancipace žen na přelomu 19. a 20. století, bylo demonstrováno na příkladu interpretace příběhu první lékařky v Newcastlu nad Avonou Ethel Williamsové (1863–1948). Muzeum Beamish se tedy pokouší prezentovat různé typy událostí a osobností, které utvářely historii regionu a zároveň pracovat s návštěvníkem tak, aby každý „našel v muzeu svůj hlas“ a svůj příběh. Jeho převyprávění může pomoci vyrovnat se se ztrátou anebo naopak ukotvit se v současnosti prostřednictvím nalezení ztracených významů toho, co je pro člověka v jeho konkrétním životě zásadní.
Další část dne byla věnována prohlídce transylvánského areálu s možností návštěvy všech ostatních areálů muzea, kde na účastníky konference čekali zaměstnanci a podávali informace o expozicích i o jejich tvorbě, zákulisí a zázemí muzea. První konferenční den byl uzavřen diskusí všech účastníků s hlavními kurátory transylvánské expozice, kde byly zodpovězeny veškeré otázky, a byl vysvětlen postup, jakým je projekt realizován, včetně různých detailů, způsobů výzkumu a hledání analogií, výběru předmětů, přípravy expozic metodou „design thinking“ nebo modifikací projektu na základě současné debaty o migraci.
Den druhý – o konfliktu a bolesti
Druhý den konference zahájil Benedek Varga, ředitel budapešťského Semmelweis Orvostörténeti Múzeum (Semmelweisovo muzeum, knihovna a archiv historie medicíny, součást Maďarského národního muzea). Jeho hutný, poutavý a informacemi nabitý hlavní příspěvek pojednával o vztahu velké historie, rodinných příběhů a zpracovávání traumat, které je často důležitější než uchování šťastných vzpomínek. Připomněl, že muzea považujeme za instituce sociální konstrukce, která reflektuje unikátní strukturu každého národa. Kromě tradičních muzeí existujících již několik století a prezentujících historii skrze individuální artefakty, materiály a příběhy, existují i „muzea traumat”, která se koncentrují na omezené výseky historie, často zasahující jen několik generací. Stávají se nejen místem vzpomínání, ale také připomenutí. Hovořil o dilematech, se kterými se kurátoři a ředitelé obdobných muzeí v Maďarsku potýkají, včetně politických, sociálních a individuálních očekávání společnosti.
Dvě takové expozice měli účastníci konference možnost shlédnout během předkonferenční exkurze. Jednalo se o Dům teroru (Terror Háza Múzeum), jenž sídlí v budově, kterou za druhé světové války používala maďarská fašistická Strana Šípových křížů jako sídlo a vězení. Po skončení druhé světové války zde sídlila maďarská politická policie a poté komunistický Úřad pro ochranu státu, jenž zde rovněž věznil a mučil režimu nepohodlné osoby. Druhou expozicí, kterou měli účastníci konference možnost navštívit, byly Kruhy zla… Malenkij robot – nucená práce v Sovětském svazu. Jedná se o novou stálou expozici Maďarského národního muzea umístěnou v protijaderném krytu na nádraží Ferencváros, která pojednává o masivním odsunu mužů a žen na nucenou práci po druhé světové válce.
Dopolední blok druhého konferenčního dne byl pestrý, neboť nás zavedl do Estonska a do Irska. Maret Tamjärv z Estonského muzea v přírodě představila příběh kontroverzního socialistického obytného domu z roku 1964, jenž byl v roce 2019 převezen z vesnice Räbi v oblasti Valga do 200 km vzdáleného Tallinu. Obdobné standardizované kolchozní domy se stavěly po celém Estonsku. Čtyři byty umožňují nahlédnout do typických venkovských domácností z let 1967, 1978, 1993 a 2019, jež zachycují postupný vývoj venkovského bydlení. Expozice je přizpůsobena tak, aby se návštěvníci mohli všeho dotýkat a vše objevovat. Obytný dům patří do doby kolektivizace zemědělství a šíření komunistické ideologie, na niž obyvatelé Estonska nevzpomínají rádi. Je také dokladem snahy sovětské vlády smazat rozdíly mezi venkovem a městskými centry – v tomto případě skrze architekturu.
První reakce veřejnosti na otevření expozice byly prudké. Dle veřejného mínění by se takovéto dědictví nemělo nejen prezentovat, ale ani uchovávat. Muzeum se však rozhodlo nepopírat bolestivou minulost tím, že by ve své prezentaci přeskočilo celou jednu éru. Ukázalo se, že velká řada lidí se do přípravy expozice naopak chce zapojit a darovala předměty do nově vznikající sbírky. Otevření expozice pak zvedlo bezprecedentní vlnu zájmu. Nejkontroverznější částí se stal byt z roku 1993, jenž představuje těžký přechod od socialistického hospodaření k otevřenému trhu. Ten přinesl radikální sociální stratifikaci společnosti. Rychlé zemědělské a hospodářské reformy uvrhly řadu lidí ze dne na den do chudoby. V bytě je cítit kouř z cigaret (kuřáci z řad zaměstnanců muzea si sem povinně jednou za čas musejí zajít zakouřit), všude se válí prázdné lahve od alkoholu, ozývají se zvuky domácí hádky. „To je ostuda, takto ukazovat Estonce!! … ale přesně tak to u nás doma v devadesátkách vypadalo…“ I přes prvotní prudké a negativní reakce návštěvníků je expozice socialistického obytného domu důležitou a oceňovanou součástí muzea a konfrontuje návštěvníky s jejich vlastními vzpomínkami na složité časy.
Zsolt Sári z domácího muzea Szentendre se ve svém příspěvku zamyslel nad odpovědností muzeí vůči traumatizovaným komunitám a nad vzrůstajícím důrazem kladeným na podporu společenské spravedlnosti, tedy propůjčování hlasu lidem a skupinám, na které velké dějiny zapomněly. Upozornil přitom na roli komunitních muzeí, jako jsou například brazilské muzeum Favela nebo ekomuzea. Osvětlil, jakým způsobem Szentendre zapojuje místní společenství a návštěvníky do výzkumu, tvorby expozic i pořádání muzejních akcí. Uvedl také příklady projektů vztahujících se k výzkumu a prezentaci menšin, například Romů, ale také maďarských menšin v USA, Izraeli a Argentině.
Domácí muzeum reprezentovala také Zsuzanna Nagyné Batári, jež hovořila o integrační a inkluzivní roli muzea při interpretování traumat, respektive jakým způsobem jsou k tomuto účelu využívána výzkumná data, jaká témata jsou prezentována, jakými metodami a způsoby interpretace. Zabývala se také odezvou návštěvníků a zkušenostmi kurátorů. Muzeum v Szentendre věří v nezbytnost otevírání aktuálních společenských otázek s pomocí know-how shromážděného v muzeích našeho typu a vytváření prostoru pro dialog. Muzeum má podle jeho pracovníků především sloužit komunitě, má předkládat objektivní obsah, být etnicky senzitivní, apolitické a zaměřené na vzdělávání.
Dalším příspěvkem navázal Aaron Ward z Národního muzea Severního Irska. Toto muzeum si stanovilo náročný úkol – stavět mosty a propojovat znepřátelené komunity katolíků a protestantů, Britů a Irů. Identita je pro mnoho Irů symbolem konfliktu, zdrojem rozdělení společnosti a souvisejících traumat. A tedy ani muzeum nemůže být vnímáno jako místo, kde by otázka identity zůstávala bezkonfliktní. Muzeum se od svého založení v 60. letech minulého století zaměřuje na reflexi obou stran a reprezentaci společného kulturního dědictví i kulturní diverzity v regionu Ulster. V následujících třiceti letech hrálo velmi důležitou mírotvornou úlohu, především skrze projekty, do nichž zapojovalo obě komunity. Obdobím jakési krize prošlo po dosažení míru v 90. letech minulého století, kdy se vydalo cestou nostalgie, vsadilo na nárůst turismu a svým způsobem ztratilo svou dřívější cílevědomost. Jeho relevantní role ve společnosti byla vytlačována primární snahou pobavit návštěvníka. V posledních letech však došlo k jakémusi znovuprobuzení a muzeum začalo využívat své sbírky ke stimulování diskuse v hluboce rozdělené společnosti. Zaměřuje se přitom na tři hlavní směry: living (život), tedy zvyky, obyčeje či folklor; making (výroba) – zachovávání řemesel a aktivní zapojení návštěvníků; a growing (růst) – udržitelný rozvoj a kontakt s přírodou.
V odpoledním bloku zazněly různorodé příspěvky členských muzeí, které většinou prezentovaly aktuální projekty nebo vybrané aspekty práce se složitým dědictvím či návštěvnickými skupinami.
Host ze Spojených států amerických Peter A. Inker zastupoval muzeum živé historie Koloniální Williamsburg (Colonial Williamsburg), který se nachází ve státě Virginie, v jedné z prvních oblastí osídlených evropskými přistěhovalci. Trauma doprovází americkou společnost od jejího zrození, neboť započalo již při prvních kontaktech s původními obyvateli kontinentu. Ve svém příspěvku sdílel zkušenosti s prezentací Afroamerické komunity, jejíž hlas až do 70. let 20. století nezazníval, především vinou segregace, zatímco nyní má muzeum afroamerické oddělení. Jedním z prvních způsobů, jak se muzeum pokusilo přiblížit návštěvníkům skutečnou realitu historické Ameriky, byla rekonstrukce aukce otroků. Jednalo se o velmi silný a traumatizující zážitek. Vyvolal velkou reakci návštěvníků, kteří obvinili muzeum, že se situaci vysmívá a používá ji k pobavení návštěvníků, proto už nikdy nebyla zopakována. Muzeum se tedy začalo zabývat otázkou, jak přiblížit těžké dějiny, chce-li se vyhnout rekonstrukcím a živé interpretaci, na níž je celá instituce postavena.
Jako vhodná příležitost se ukázal průzkum archeologického naleziště nejstaršího williamsburgského baptistického kostela, v jehož okolí se nacházel hřbitov s pozůstatky předků současných afroamerických obyvatel města. Muzeum navrhlo ztotožnit pozůstatky zemřelých s DNA dalších generací, k čemuž sice nedošlo, celá akce však vyvolala velký zájem a zapojení místní afroamerické komunity. Nyní tvoří toto místo prostor, kde jsou afroameričané poctivě zastoupeni a několik potomků otroků pracuje přímo v Koloniálním Williamsburgu. Muzeu se tak daří rekonstruovat nejen historické budovy, ale i místní komunitu.
Anke Hufschmidt z LWL-Freilichtmuseum Hagen se ve svém příspěvku zabývala v Německu ne příliš probíraným tématem kolonialismu. Byť bylo Německo v minulosti významnou koloniální mocností ovládající území v Africe, Asii a Pacifiku, krátká kapitola nacistické historie vytlačila toto téma z veřejného diskurzu. Muzeum v přírodě v Hagenu je první v Německu, které se k němu ve své prezentaci navrací v rámci projektu s názvem POWR! Postcolonial Westphalia-Lippe. Zdejší expozice prostřednictvím patnácti zastávek v areálu muzea a ve zvláštní výstavní budově osvětlují především produkční vztahy mezi Vestfálskem a německými koloniemi. Zaměřuje se přitom na tři aspekty: suroviny dovážené z kolonií, produkty vyráběné v Německu pro kolonie a stereotypní představy o jejich výrobě a producentech. Návštěvnický ohlas je pozitivní a dokládá zájem o toto téma ze strany veřejnosti.
Do programu byly zařazeny také informace o projektech členských muzeí, které se nevztahovaly k tématu konference, ale sloužily pro důležitou výměnu zkušeností v oblasti muzejní práce. Barbara Karl a Anton Reisacher ze švýcarského Ballenbergu prezentovali monumentální open-access projekt zachycující více než 1500 stran dokumentace vztahující se k více než stovce muzejních objektů. Jedná se o výstup realizovaný oddělením architektury a stavební dokumentace, v jehož rámci vznikla také metodická příručka k péči a nakládání s historickými objekty v muzeu. Příručka odráží tradiční řemeslné a konstrukční postupy a způsoby údržby a má sloužit jako každodenní pomoc a vedení ušité na míru odborným požadavkům a potřebám muzeí v přírodě. Všechny publikace budou brzy zdarma dostupné na webu muzea.
Martin Novotný z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici hovořil o experimentálním výzkumu hliněného stavitelství, který od roku 2011 probíhá v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy. Zmínil certifikované metodiky k zaniklým stavebních technologiím, které z projektu vznikají, či edukační přesah projektu směrem k návštěvníkům i odborné veřejnosti (více viz jeho publikační činnost v českém jazyce).
Mirela Iancu a Ciprian Stefan z rumunského muzea Astra se ve svém příspěvku zaměřili na odpovědnost muzeí v přírodě nejen vůči návštěvníkům, ale i vůči své „jádrové komunitě“, tedy tradičním řemeslníkům. V době komunismu došlo v Rumunsku k rozpadu cechů a řemeslnických organizací, po kterém následovala dramatická transformace venkova. Trh práce tak tradiční řemeslníky začal přehlížet a nevytvářel jim rovnocenné podmínky. Aby tuto situaci změnili a zvýšili konkurenceschopnost řemeslníků, zřídilo muzeum Centrum pro aktivity a regionální zdroje (C.A.R.R.). Na systém školení, které muzeum pro řemeslníky zavedlo, navázalo certifikací profesních kompetencí. Situace v Rumunsku je obdobná jako v České republice. Řemeslníci stárnou a nemá je kdo nahradit, neboť mladou generaci tento způsob obživy nepřitahuje. Projekt tedy vychází z toho, že v prvé řadě je potřeba vytvořit pracovní příležitosti a nezaměřuje se jen na využití řemeslných dovedností uvnitř muzeí v přírodě, ale i na možnost uplatnění absolventů v rámci celého pracovního trhu.
Den třetí – nejen o válkách
Poslední z hlavních příspěvků přednesla Anastasiia Cherednychenko, předsedkyně ukrajinského národního výboru ICOM. Popisovala, jakým způsobem ruští okupanti využívají dezinformace a novou interpretaci ukrajinské historie jako strategický nástroj pro prosazení svých politických cílů mezi ukrajinským obyvatelstvem. Stejně tak probíhá systematické ničení kulturních památek a obsazování ukrajinských muzeí. Ta v posledních letech přišla o mnoho pracovníků, neboť narukovali do armády, opustili zemi či byli zabiti. Ukrajinští muzejníci se proto snaží co největší množství sbírkových předmětů evakuovat a ukrýt. Zatímco Rusové nahrazují původní expozice v ukrajinských muzeích novými s cílem validovat a legitimizovat své konání na ukrajinském území, jejich ukrajinští kolegové se snaží komunikovat se svými návštěvníky v muzeích, která prozatím nebyla obsazena, a vytvářet zde bezpečný prostor pro vzdělávání, zapojení veřejnosti, upevňování identity, zachování historické paměti, společné aktivity a rozvíjení uměleckých projektů. Zkušenost, kterou místním muzejníkům přinesla rusko-ukrajinská válka, ukazuje, že existující legislativa je pro případy moderních válečných konfliktů zcela nedostatečná.
Olov Amelin navázal sdílením zkušenosti švédského muzea v přírodě Jamtli, které spolu se skupinou dalších regionálních švédských muzeí podpořilo Muzeum Majdanu v Kyjevě, jemuž pomáhali se záchranou a dokumentací ukrajinského kulturního dědictví. Připomněl alarmující fakt, že tzv. „modrý štít“, znak ochrany kulturních památek skrze Haagskou úmluvu, často slouží spíše jako atraktivní terč pro nepřátelské armády než jako skutečná ochrana podle mezinárodního práva. Mnoho států proto považuje za bezpečnější seznamy významných památek chráněných modrým štítem nezveřejňovat.
Ulrike Sbresny z muzea Hessenpark v Německu představila plánovanou expozici o nacistických zločinech. Zdejší návštěvníci měli dlouho možnost seznámit se v Hessenparku s historií židovských komunit před holokaustem či integrací uprchlíků v souvislosti s válečnými konflikty 20. století. Období nacismu mezi lety 1933 a 1945 se však muzeum dlouho vyhýbalo. Návštěvníci chodí totiž do muzea v přírodě zažít příjemnou atmosféru, vodí sem své děti, aby jim připomněli vzpomínky jejich prarodičů, ale nepočítají s tím, že budou konfrontováni s takto těžkými tématy. Muzeum v současnosti hledá cestu, jak je citlivě otevřít, aniž by své návštěvníky odradilo.
První plánovaná expozice bude umístěna v budově školy, kterou hojně navštěvují jak rodiny s dětmi, tak školní třídy. Muzeum zde plánuje osvětlit, jakým způsobem byly indoktrinovány děti a mládež skrze organizace jako Hitler Jugend nebo Svaz německých dívek, ale i ve škole a ve sportovních klubech. Starý železniční vagón má sloužit pro přiblížení německé vyhlazovací politiky. Cílem expozic není podat hluboký výklad historie, ale spíše připomenout veřejnosti, co může způsobit současný posun k pravicové politice.
Téma nacismu uchopili také dánští kolegové z Den Gamle By v expozici vytvořené po rekonstrukci své pobočky – Muzea okupace v Aarhusu. Jejím cílem je ukázat návštěvníkům život v Dánsku během 2. světové války a na pozadí osobních příběhů osvětlit složitá etická a morální dilemata, kterými museli běžní dánští občané během německé okupace procházet. Muzeum chce umožnit návštěvníkům, kteří expozicí procházejí s občanským průkazem některé z postav vytvořené podle příběhu skutečného člověka, vžít se do role těchto lidí, kteří se stali buď kolaboranty, nebo naopak členy hnutí odporu, a přemýšlet, co by sami ve stejné situaci dělali. Další rovinou je představení německých okupantů jako lidských bytostí, nejen jako masy nepřátel bez tváře. Muzeum svým přístupem zpochybňuje obvyklý celonárodní narativ o tom, že Dánové byli jednotní v odporu vůči nacistům a ukazuje, jak komplexní situace ve skutečnosti byla a čemu museli jejich předkové čelit.
Anne Marie Rechendorff a Kitt Boding-Jensen představily program muzea Den Gamle By pro lidi s demencí a jejich rodiny. Muzeum nabízí již dvacet let programy v „autentickém“ prostředí, kde návštěvníci nalézají scény a předměty, které si pamatují z dětství a mládí. Ukazuje se, že program pomáhá nejen samotným pacientům, ale má výrazné pozitivní dopady také na jejich rodinné příslušníky, kteří díky tomu zažívají se svými blízkými jakýsi návrat k jejich přirozenému vnitřnímu stavu. Jak sdělila jedna z účastnic: “Nejprve jsem tam chodila kvůli svému manželovi, ale teď vidím, jak moc ty návštěvy pomohly i mě. Je to skoro jako bych měla svého manžela zpátky. Nejlepší zážitek za spoustu let.“ Roli však nehraje pouze prostředí, ale také výběr předmětů, facilitace ze strany pracovníků muzea a společenské a smyslové interakce, které účastníci během programu prožívají. Dementní pacienti pak například při pomáhání v kuchyni udělují rady – třeba jak vyrobit náhražku kávy. Po první návštěvě se ty další přizpůsobují vzpomínkám konkrétní rodiny. Muzeum zároveň pomáhá s výcvikem budoucích pečovatelů. Díky znalostem každodenního života v minulosti mohou sociální pracovníci lépe pochopit návyky a potřeby svých pacientů.
Konferenční program uzavřeli Paula Popoiu a Dina Rareș z Národního muzea venkova „Dimitrie Gusti” v Bukurešti. Hovořili o programu „ROM (a) NOR Interferences“ zaměřeném na propagaci a revitalizaci romského kulturního dědictví skrze muzealizaci a společenskou inkluzi. Rumunské muzeum realizuje projekt s partnery z Norska (Anno Museum). Představili vizi nové expozice bydlení Romů, získávání staveb a předmětů pro tento účel, i plán zapojení virtuální reality a dalších moderních médií do interpretace tématu. Romové budou zapojeni i do edukace a celý projekt bude mít také sociální rozměr.
Den čtvrtý – věnovaný svazu
Poslední den byl věnován diskuzím o budoucnosti AEOM a oboru muzejnictví v přírodě. Výbor svazu představil prostřednictvím tří workshopů výsledky své dvouleté práce a zapojil členy asociace do diskuse o dalších krocích. V prvé řadě se řešilo znění nových stanov, které byly následně s drobnými úpravami schváleny valným shromážděním. První změnou je formulace poslání organizace, která zní:
„AEOM je otevřenou a inkluzivní sítí odborných pracovníků muzeí v přírodě, kde probíhá výměna znalostí, zkušeností a myšlenek v atmosféře kolegiality a spolupráce. AEOM reprezentuje zájmy svých různorodých členských muzeí, na mezinárodní úrovni propaguje obor muzejnictví v přírodě a přispívá k jeho rozvoji.“
Další změny byly zaměřeny především na zpřesnění a hlubší vysvětlení zavedených procedur, používání angličtiny jako jediného pracovního jazyka (v minulosti to byly také němčina a francouzština) nebo zavedení možnosti ukončit členství z důvodu nečinnosti v oboru či porušení etických zásad organizace ICOM. Největší změnou byl definitivní přechod od „elitního členství“ určeného pouze manažerům, ředitelům a vedoucím odborných složek muzeí v přírodě k otevřenému individuálnímu členství. Již v roce 2017 přešel svaz na dva druhy členství: members – kolektivní členové, tedy muzea a fellows – individuální členové – lidé, kteří prokázali zvláštní přínos v oblasti řízení a rozvoje muzeí v přírodě. Nyní se tato pocta může dostat nejen manažerům a lídrům, ale také kterémukoliv jinému pracovníkovi muzea v přírodě, jenž prokáže přínos oboru. Podmínkou je, aby práce v muzeu v přírodě byla v době jmenování jeho hlavním zaměstnáním a jeho přihlášku podpořili dva další individuální členové svazu.
Na zasedání byla představena a prodiskutována také vize rozvoje organizace na dalších deset let, která vznikla na základě průzkumu mezi členy a již je uveřejněna na webových stránkách AEOM (https://theaeom.org).
Druhá pracovní skupina se věnovala nové definici muzea v přírodě, která má navazovat na definici muzea organizace ICOM přijatou v Praze v roce 2022 a zároveň reflektovat specifika muzeí v přírodě. V současnosti existuje pouze jedna oficiální definice muzea v přírodě a je obsažena ve stanovách svazu. Pro dnešní svět je však již zastaralá a nereflektuje jeho nové úlohy. Setkání opět předcházel průzkum mezi členy AEOM a bylo dohodnuto, že nová definice bude představena za dva roky na konferenci v rumunském Sibiu.
Poslední skupina debatovala o tématu udržitelného rozvoje a aplikaci jeho zásad v našich organizacích. Výsledkem byl pracovní dokument shrnující obecné prohlášení a záměr nadále pracovat s tématem ve specializované pracovní skupině. Dokument zaměřený na specifika muzeí v přírodě ve vztahu k udržitelnému rozvoji je rovněž zveřejněn na webu organizace.
Kdokoliv z členů asociace (nejen fellows, ale i pracovníků členských muzeí) se může v následujících dvou letech zapojit do činnosti všech pracovních skupin – tedy podílet se na rozvoji organizace, formulování nové definice muzea v přírodě i zapojit se do práce skupiny zabývající se udržitelným rozvojem.
Výbor svazu zvolený na další dva roky bude pracovat v následujícím složení: Zsolt Sári (Maďarsko, prezident), Rhiannon Hiles (Velká Británie, viceprezidentka), Jens Scheller (Německo), Ciprian Stefan (Rumunsko), Barbara Karl (Švýcarsko), Kitt Boding-Jensen (Dánsko) a Eva Kuminková (Česká republika).
A proč nepřijeli kolegové?
Již v roce 2022 při oznámení tématu nynější konference ve švédském Skansenu projevovali někteří kolegové obavy z toho, jak bude téma přijato a zda diskuse nevyvrcholí konflikty mezi účastníky. Především se obávali reakce kolegů z Rumunska na prezentaci Transylvánského komplexu. Byli to však zástupci muzeí ze západní Evropy, kteří se z politických důvodů rozhodli do Maďarska nepřijet, zatímco rumunské zastoupení bylo početné.
Představa převážení kulturního dědictví přes hranice států a jejich trvalé deponování v jiné zemi vyvolala mezi řadou evropských muzejníků překvapení, rozpaky a dokonce zděšení. Někteří kolegové se samozřejmostí očekávali přímé propojení politické situace v Maďarsku s odbornou prací státem financovaného muzea, přestože projekt dosud neviděli a nevěděli, jak probíhá či jak je téma prezentováno. Někteří již předem vyjádřili své pochyby, jiní se rozhodli konference nezúčastnit. Výbor svazu se proto spolu s organizátory musel vypořádat s otázkou, jak se na pochybnosti členů připravit.
Výsledkem jednání byla otevřená diskuse uspořádaná po prohlídce Transylvánského komplexu hned v prvním konferenčním dni. Vedení muzea v Szentendre předneslo během čtyřdenní konference několik referátů, v nichž jednotliví pracovníci osvětlovali různé aspekty projektu. Ředitel muzea byl konfrontován také s rumunskými kolegy. Ti se ke spolupráci vyjádřili pozitivně. Po celou dobu byl otevřený k veškerým otázkám ze strany účastníků. Na konferenčním fóru i v zákulisí se tak mluvilo o různých aspektech ambiciózního muzejního projektu, úvodní obavy z politizace, nacionalizmu a revisionismu však předmětem dalších debat už nebyly.
Tato zkušenost dokonale odráží diskurz o společenské odpovědnosti muzeí, jež byla zmiňována v mnoha referátech – otevírat bolestivá témata, traumata, která ve společnosti přetrvávají, dotýkat se tabu, nebát se je prezentovat, i když první reakce lidí po setkání se s nepříjemnou vzpomínkou nebo provokativním záměrem je prudká a negativní. Jak ukázaly příspěvky účastníků konference, první reakce bývají návštěvníky překonány, jakmile si uvědomí hloubku a dosah sdělení, poznají v něm sami sebe, svou rodinnou historii, a nakonec se s ním dokáží identifikovat.
Transylvánský komplex určitě není jednoduchý projekt, jenž by nevyvolával otázky. Vyvolává jich celou řadu, a to jak ze společenského, tak z odborného hlediska. Je však motivován poctivou snahou muzejních pracovníků dokumentovat a interpretovat historii maďarského etnika v celé jeho šíři. Výsledná prezentace jasně prozrazuje pečlivý výzkum a přípravu. Diskutovat lze například o záměru výstavby replik městských domů, jejich zpracování nebo o udržitelnosti tak velkého areálu. Stav nejstarších z jedenácti areálů muzea, které již nyní, před dokončením výstavby Transylvánie, vykazují značné známky opotřebování a volají po údržbě, patřil mezi témata, o nichž se hovořilo v kuloárech. Je správné řešit tak obrovský rozvoj na úkor již existujících sbírek, kterým je logicky věnována menší pozornost než rozvojovým projektům? Je vůbec do budoucna udržitelné, aby muzeum tak obrovské množství staveb spravovalo a zajišťovalo jejich bezpečný provoz? Má pro společnost a pro návštěvníky větší význam bezvadná péče o venkovské památky z minulých století, s nimiž se současné generace ale již nedokáží identifikovat, nebo je to právě zpracování novodobých a společensky relevantních témat, jež jsou dosud živé, co bude návštěvníky nadále přitahovat a co propůjčí muzeím v přírodě další, z určitého pohledu hlubší význam? Co by tedy mělo mít prioritu? Na konferenci zaznívaly oba názory.
Konference v Szentendre ukončená návštěvou skanzenu Vasi v Szombathely a souboru lidových staveb Őrség v Szalafő, proběhla ve velmi přátelské a příjemné atmosféře, avšak na pozadí mnoha otázek, diskuzí a naplněných i překvapivě nenaplněných očekávání. Maďarským muzejníkům se po dlouhé době podařilo přijít s citlivým a třaskavým tématem, které vyvolalo debatu i emoce – tedy základ dobré konference. Diskuse byla otevřena, nikoliv však ukončena. Je na čtenářích, aby ji sami dál rozvíjeli.
Text a foto: PhDr. Eva Kuminková, Ph.D.
