Dojmy z konference očima Radka Bryola

POKORA, ZODPOVĚDNOST slova, která zdůraznila předsedkyně českého výboru ICOM Martina Lehmannová ihned v úvodu naší konference. Slova jistě v souvislosti s muzei v přírodě na místě. POKORA vůči minulosti – nejen k oné spletité velké historii, ale i k příběhům lidí, které v našich muzeích uchováváme. V tradičních institucích přibývá POKORA vůči dílu osobností, které naše muzea budovali – Hazelius, Sandwig, Jaroňkové, Bečák, Štěpán… jejichž jména, a mnohých dalších, v konferenci zněla.

ZODPOVĚDNOST vůči naší současnosti – společnosti dynamické, tolik liberální a přesto v mnohém tak konzervativní až nevraživé. ZODPOVĚDNOST vůči generacím budoucnosti, kterým uchováváme tolik jevů minulosti pro jejich ponaučení, uklidnění, nostalgii a otevřenost.

Jistě jsme plni inspirací z nadčasových vizí ze zahraničí či výborných analýz ze strany zástupců Ministerstva kultury. Snad máme také naději na zjednodušení procesů, které dosud nepočítají se specifiky muzeí v přírodě. Jistě jsme plni inspirací i od domácích teoretiků, snad idealistů? Vznikla by muzea v přírodě, kdyby takových snílků kdysi i v současnosti nebylo a o všem by se rozhodovalo skepticky a racionálně? Zároveň jsme obohaceni inspiracemi prostými a praktickými, od kolegů, kteří svým muzeím či památkám zasvětili všechny své síly ve volném čase.

Od základního souhrnu definic se neoprostíme. Všechna muzea se vyznačují svou paměťovou funkcí, založenou na odbornosti, ať už ze strany historie, etnologie, antropologie, národopisu, archeologie a všech dalších specializací. Jsme skutečným muzeem, nemáme-li pokoru vůči kterémukoli z vědních oborů? Je muzejníkem ten, kdo vyjme atraktivní prvek z historie, na který podbízivě láká návštěvníky? Situujeme-li dům vzhůru nohama, postavíme-li celebritu do některé z muzejních rolí, chováme-li exotické zvířátko návštěvníci se jen pohrnou. Je otázkou našeho poslání, společenské zodpovědnosti a dobré pověsti, do jaké míry budeme těmito prvky podporovat naše muzea. Odbornost není nutná jen při tvorbě obsahu muzea v přírodě, ale znalost a ctění metodických postupů jsou bezpodmínečné i při jeho celkovém vytváření. Rozhlédneme-li se kolem sebe, a nemusíme ani za západní hranice, vidíme spousty výborných nepodbízivých příkladů, které fungují, zaujmou a potěší.

Sama odbornost však určitě nestačí. I během konference jsme se navzájem přesvědčili, že nadšené zaujetí oborem s jeho termíny, principy a metodami, nemusí být vždy srozumitelné. Netřeba připomínat, že do muzeí přichází kromě odborníků také lidé oborů dalších s různými zkušenostmi, různé úrovně vnímání. I těm by měla být naše práce srozumitelná. Nezapomínáme v nadšené bublině naší odbornosti na naše návštěvníky? Předáváme jim naše vědění přehledně a srozumitelně? Odnáší si z muzea poznání, které mohou uplatnit v životě?

Na tyto otázky se snaží hledat obory interpretace kulturního dědictví, dosud nepříliš využívané, ale pro budoucí prezentaci muzeí nezbytné! Vždyť mnozí kolegové zdůraznili, že bez náležitého vysvětlení zůstává řada exponátů návštěvníky nepochopena. U dětí mnohdy nezáleží na tom, zda jsou z města nebo vesnice, kde by dosud k některým reáliím měly být blíže. K práci s návštěvníky je však bezpodmínečné, abychom jejich strukturu poznali. A poznání je pouze pomocným prostředkem, cílem je logicky akce, jak zdůraznili někteří z referujících.

Netřeba připomínat, že zvláště průvodci a lidé, kteří se setkávají s návštěvníky, jsou zosobněním všeho snažení odborníků. Netřeba připomínat? Kolik péče věnujeme jejich výběru, kolik času jejich vzdělávání či reflexi jejich práce? Dávná minulost aktivit Valašského muzea či současná systematická práce ve strážnickém Národním ústavu lidové kultury mohou být vzorovými příklady. Různé inspirace jsme měli možnost vidět pro práci s hendikepovanými.

Muzea v přírodě, mají kromě oné výchozí paměťové funkce navíc onu komplexnost prezentace prostředí – ve světnici, domě, dvoře, návsi, za humny, v polních cestách, s kříži na rozcestích. To vše a mnohem více můžeme rekonstruovat v areálech muzeí v přírodě či přispět k udržení či obnově v terénu.

Se vší úctou k mnohdy návštěvnicky přátelským a výborným expozicím kamenných muzeí je navíc právě takové prostředí muzeí v přírodě předurčeno k celodennímu objevování, poznávání, relaxaci, rozjímání, někdy až idylickému. Jak připomněl prezident Asociace evropských muzeí v přírodě Henrik Zipsane, snahou jejich muzea je vytvořit návštěvníkovi „good day“ – dobrý den. A to jistě bývá pravidlem i v našich muzeích. Tolik potřebné počty návštěvníků o přitažlivosti muzeí v přírodě jistě vypovídají. Právě prostředí a možnost relaxace jsou hlavními motivy návštěvy.

Různé historické okolnosti způsobily, že většina našich muzeí v přírodě není dosud zcela dobudována podle představ jejich zakladatelů. Mnohdy chybí ještě doplnění tradiční části, které měly zobrazovat život před velkými společenskými změnami v polovině 20. století. V areálech chybí kompletní sociální struktura vesnice, řemeslné dílny a v terénu dožívají stavby, které figurují v koncepcích.

Snad proto není možné zatím systematicky myslet na dokumentaci, neřkuli prezentaci období 2. poloviny 20. století, jejíž artefakty i vzpomínky nenávratně mizí. V tomto případě je za hranice třeba nahlédnout – muzea v přírodě v Evropě nejenže tuto epochu prezentují doklady staveb a artefaktů, ale snaží se vysvětlit další jevy včetně nepopulárních témat prakticky až do současnosti a zároveň reagovat na budoucnost. Jako příklady uveďme byt muslimů v činžáku v norském Oslu, festivity menšin v holandském Arnhemu, obydlí homosexuálů nebo bezdomovců v dánském Den Gamle By, prostor věnovaný menšinám v muzeu v přírodě v Bukurešti. Právě Henrik Zipsane jistě i těm liberálnějším z nás vyrazil dech vesničkou pro uprchlíky v jeho severošvédském muzeu, koncipovanou jako pomoc bližním a zároveň společenská interakce. Není jedinečnou možností našich muzeí v přírodě ukázat také složité etnické a národnostní procesy v naší minulosti, které by mohly přispívat k uklidnění a eliminaci společenských stereotypů? Muzea v přírodě mají jistě celou řadu méně tabuizovaných a o to více žádaných témat – jak opravit či adaptovat starou chalupu, zrestaurovat nábytek, obnovit starý sad, atd.

Ekonomické i společenskovědné analýzy dokázaly přínos muzeí v přírodě pro společnost. Je především na nás samotných, abychom kromě našich tradičních aktivit pro návštěvníky či odborných činností prezentovali složité podhoubí naší práce, tedy zvyšovali míru společenského uznání. „Co děláš v muzeu? Průvodce?“ Ptají se jistě mnohých mladých kolegů lidé z jejich okolí, neznaje složitou strukturu potřeb muzea. Ve většině muzeí je při sdružených funkcích jejich zaměstnanec od odborníka, přes průvodce až po technickou sílu. Každé z muzeí v přírodě však nejen tyto funkce, ať už sdružené nebo zosobněné či externí, potřebuje. A k nim mnohé další – stavaře, řemeslníky, zemědělce, provozní zázemí, aby mohlo naplňovat svou komplexnost prezentace prostředí.

Celistvost prostředí muzeí v přírodě je zároveň jedinečnou možností různé jevy vyzkoušet. Leckde umí vypresovat mošt nebo usušit ovoce a uvidíme řadu rukodělných technologií. Méně se setkáváme s dlouhodobými komplexními experimenty na vědecké bázi. Když se staví nebo opravuje dům, nakukuje návštěvník zvědavě skrz pásku nebo plot, co že se to děje? Potřebná je jistě jeho bezpečnost, ale neskrýváme za ploty stavenišť mnohé zajímavé, ale někdy i to moderní či nepřípustné co ukázat nechceme? Vždyť návštěvníkům při poctivé stavební činnosti můžeme tolik ukázat. Strážnické experimenty s hliněným stavitelstvím, práce archeoparků či zahraniční vzory mohou být jistě inspirativní. Muzeum v přírodě v sobě tedy ukrývá potenciál uchovat i technologie náročné na prostory jako experimenty stavební. Radikálním názorem může být experiment neustálé výstavby a bourání stavby pro systematické udržení technologických znalostí.

V případě nižšího ohodnocení ve sféře kultury může u některých jejích pracovníků převládnout skepse a s ní spojená míra výkonu intuitivně odpovídající tomuto hodnocení. Asi jen PŘESVĚDČENÍ o poslání v kultuře spolu s NADŠENÍM, zodpovědností a pokorou dokáže tento neblahý pocit nabourat.

Dalším dilematem některých muzeí je nepřijetí místními obyvateli. Naopak jiná muzea či iniciativy potvrdily aktivní účast a nadšení místních komunit pro spolupráci s muzeem. Klíčovým pravidlem musí být maximální disciplinovanost a efektivita práce kmenových zaměstnanců ve vztahu k dobrovolníkům. Benefitem pro muzea je jistě „ekonomické ulehčení“ dobrovolníky v různých sférách – zvláště tolik potřebném oživení – stejně jako kladná interakce instituce a místních. V tvorbě těchto vztahů nás ještě čeká dlouhá cesta s potřebou dobré koordinace a zaujetí dobrovolníků ze strany muzea.

V tomto kontextu je až zarážející, že členové u nás tolik rozšířeného folklorního hnutí nemají přílišné znalosti ani zájem o historickou podstatu toho co dělají, ve srovnání s poučenými aktivitami spolků vojenské minulosti či lidí, kteří se na nadšenecké bázi zabývají staršími jevy z historie či archeologie (Spolek archaických nadšenců, Velkomoravané). I folklorismus je určitou formou LIVING HISTORY a právě systematická osvěta může být úkolem muzeí v přírodě, která aktivity folklorního hnutí v pravdivější podobě může využívat ve svých programech jinak než jen nejčastější pódiovou prezentací. Spolu s uvedenou prezentací rukodělných technologií to jistě přispívá k ochraně nehmotného kulturního dědictví, přičemž nenahraditelnost ubývajících autentických nositelů je nesporná.

Zdravice prezidenta polského svazu muzeí v přírodě Jaroslava Galenzy obsahovala důležitý termín SDÍLENÍ ZKUŠENOSTÍ A KREATIVNÍ DISKUSE. Věříme, že právě impulzem k uspořádání konference, stejně jako motivem aktivní účasti byla toto sdílení a diskuse, což je nenahraditelné jak v mezinárodním měřítku na konferencích či exkurzích. Zároveň je to nenahraditelné v rámci muzeí v přírodě v naší zemi i v každém z muzeí, ať už s jejich četnými partnery tak navzájem uvnitř muzea. Vedle dlouhodobých idejí před námi stojí mnohé praktické kroky, které jsme na naší konferenci dokázali společně pojmenovat.

Věříme, že se podaří tato zjištění v našich muzeích v přírodě aplikovat a dále rozvíjet.

Radek Bryol