13. 8. 2019

Ve dnech 1. až 5. října 2018 byla ve spolupráci Českého svazu muzeí v přírodě, Metodického centra pro muzea v přírodě a Souboru lidové architektury Zubrnice uskutečněna dlouho připravovaná exkurze do bavorských muzeí v přírodě, ke které dal impulz vedoucí Souboru lidové architektury Zubrnice PhDr. František Ledvinka.Ten většinu muzeí znal z opakovaných návštěv a s jedním z nich v 90. letech úzce spolupracoval. Až na jednu výjimku náležela vybraná muzea spíše do příhraničních oblastí Bavorska, ubytování bylo zajištěno na české straně. I přes exponované období nejrůznějších seminářů, uzávěrek apod. se účastníci sešli v počtu 44 osob z celkem 15 institucí. Exkurze se zúčastnili nejen pracovníci muzeí v přírodě, kamenných muzeí, ale i zaměstnanci Národního památkového ústavu, řemeslníci a několik dalších osob, jež mají vztah ke konkrétním muzeím v přírodě u nás.

Posláním podobných výjezdů je především seznámit se s prostředím, koncepcemi a způsobem prezentace v jednotlivých muzeích. Ačkoli vše nelze v omezeném časovém úseku náležitě obsáhnout, přínos obdobných exkurzí má velký význam. Neocenitelná zkušenost je to zejména pro pracovníky, co dosud neměli možnost poznat práci kolegů v zahraničí. V případě nováčků nebo brigádníků, kteří často velmi záhy v provozu muzejní instituce zjistí, že nejde o finančně lukrativní povolání, může právě poznání jiných, zvláště zahraničních institucí, „urychlit” a podpořit smysluplnost této specifické kulturní sféry, která je-li i správně uchopena, vedena a „patřičně zajištěna“ může nabýt dynamické a atraktivní podoby. V těchto souvislostech nám jsou zahraniční muzea v přírodě ve valné většině dobrými příklady a předložená pestrost vybraných míst snad výše uvedená slova a očekávání naplnila.

První zastávka se ovšem uskutečnila ještě v Čechách. V Centru architektonického dědictví Plasy nás v odpoledních hodinách přivítali naši průvodci: ředitel Mgr. Pavel Kodera Ph.D. a Mgr. Jakub Chaloupka, kurátor sbírky stavitelství. Tato poměrně čerstvě vzniklá pobočka Národního technického muzea se snaží svým velkorysým rozsahem udržet krok se současnými muzejními tendencemi. Muzeum využívá původních hospodářských a technických objektů rozlehlého klášterního komplexu s minimálními zásahy do jejich stávající podoby. Tematicky členěné expozice a dočasné výstavy, včetně dětského koutku, ukazují svižný průřez stavitelskými epochami, stavebními konstrukcemi, řemesly i zdánlivými margináliemi. Velmi přínosná byla trvalá expozice stavebně-historického průzkumu v nejstarší části areálu hospodářského dvora, drobné, pečlivě vedené sondy a architektonické nesrovnalosti ukazují vývoj a proměnu stavby až metodickým způsobem. Po krátké návštěvě místního Knížecího pivovaru, taktéž náležícímu pod NTM, jsme vyrazili do Domažlic.

Druhý den nás čekala nejdelší cesta celé exkurze, a to do téměř 3 hodiny vzdáleného městečka Bad Windsheim, kde leží jedno z největších a nejdůsledněji pojatých muzeí v přírodě v Německu – Fränkisches Freilandmuseum Bad Windsheim. Krátký exkurz podal v autobuse před dojezdem na místo PhDr. Martin Novotný Ph.D. z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, který zde pobýval na pracovní stáži. Spolu se svým kolegou geologem Dieterem Gottschalkem se ujal role průvodce části naší výpravy s odbornějším zaměřením. Druhá skupina se vydala v doprovodu ředitele muzea Dr. Herberta Maye a dalšího odborného zaměstnance na komentovanou prohlídku jiným směrem.

 Muzeum otevřené v roce 1982, leží jižně od malého lázeňského městečka Bad Winsdheim. Na první pohled zaujme velkorysým prostorem, zabírá přes 40 ha plochy. Rozděleno je tematicky do šesti celků uspořádaných podle oblastí. Po prohlídce areálu Norimberské oblasti, která zapůsobila autentickým dvorem plným hospodářských zvířat, se s námi pan ředitel rozloučil v nejnovějším rozestavěném transferu městského lázeňského domu z roku 1450. Masivní a rozlehlé kamenné přízemí, částečně usazené pod terénem, bylo pečlivě dostavováno několikapatrovou hrázděnou konstrukcí, jež byla budována nově až na malou část, přenesenou v celých blocích (což je technologické specifikum tohoto muzea – transfery celých zděných i hrázděných objektů). Zde nejvíce zaujala pečlivost přístupu k rekonstrukci a také to, že v danou chvíli ještě nebylo zcela jasné, k jakému účelu budou prostory určeny. Projekt budoucího využití tak roste zároveň se stavbou, tím se přirozeně klade větší důraz na důsledné dokončení objektu před jeho následným využitím.

Některými z nás bylo s rozpaky přijato zabydlení komplexu středověkých staveb dobrovolníky v dobových oděvech formou living history. Z mého pohledu to nijak nebránilo dojmu, který zanechala ústřední budova tohoto celku. Zde „obyvatelé“ nijak zvlášť nerušili, naopak byli nevtíravým oživením místa. V našem prostředí je podobný typ prezentace spíše nezvyklý, nebo naopak se s ním leckdy setkáváme v teatrální a podbízivé formě na některých hradech či zámcích. Zde bylo ku prospěchu i to, že se jinde neopakoval, jen místy jsme potkali v tichosti pracující řemeslníky. Přistoupíme-li na to, že muzea v přírodě nebo jakékoliv podobné instituce prezentující minulost budou vždy formou určitého spektáklu, záleží už jen na tom, jak pravdivou, sofistikovanou, přesvědčivou a citlivou formou je tento druh prezentace pojatý.

Po následných zastaveních s řadou dalších zajímavostí (např. přenesení kompletního domu i s vybavením zachovalým do 90. let, jenž byl sice hrázděný, ale následně omítnut z důvodu jakéhosi studu před modernějšími, už zděnými budovami), jsme se s naším průvodcem rozloučili v „osvěžujícím“ objektu ocelové konstrukce z poloviny 20. století, který je kuriozitou a slepou uličkou provizorního poválečného stavebního směřování. Objekt byl kompletně vybaven původním zařízením a patřila k němu i garáž s automobilem. Tento element, spojení nedávných a často raritních stavebních počinů a expozic, mně osobně v našich muzeích v přírodě chybí. Chápu námitky typu, že je potřebnější zachránit aktuálně ohrožené stavby významnější historické hodnoty, ale propast mezi současným světem a časovým ohraničením nastaveným muzeem, může být tímto v náznaku efektně překlenuta. Takovým kontrastem, respektive vývojem, se dá mnohdy účelněji poukázat na funkčnost/nefunkčnost prezentovaných předmětů v mnohdy statických muzejních expozicích, které se snaží stejným způsobem říkat totéž bez větší souvztažnosti k dnešnímu způsobu uvažování a vznikajícím nárokům návštěvníka, jenž se nechá rád překvapit.

Dále probíhala prohlídka po vlastní ose, standardem jsou dobře řešené expozice vysoce autentické povahy místy vhodně prokládané výstavními expozicemi s popisy.

Muzeum v přírodě Bad Windsheim rozhodně není návštěva na jeden den. Připočteme-li k jeho rozloze ještě městskou část muzea včetně kostela a vůbec zachovalé městečko samotné, vyplatí se zde strávit minimálně dva celé dny.

Třetí den exkurze jsme navštívili muzeum v přírodě Oberpfälzer Freilandmuseum Neusath-Perschen, s nímž v devadesátých letech spolupracoval František Ledvinka.  Ten nám cestou vypravoval o spolupráci, historii a konceptu tohoto muzea, které tvoří dvě části: v roce 1964 otevřený Edelmannshof (farní dvůr in situ z roku 1605 v obci Perschen) a námi navštívený komplex čtyř sídelních útvarů a mlýnského údolí na rozsáhlém území u obce Neusath. Koncepci včetně citlivé komplexní rekonstrukce sídelní krajiny vedl Ralf Heimrath. Bohužel se termín exkurze trefil právě do oslav státního svátku sjednocení Německa, proto nebyla uskutečněna plánovaná návštěva nově zbudovaných tzv. „otevřených depozitářů“, a tak jsme mohli jako běžní návštěvníci nahlédnout jen do jeho průhledů.

Rozdíl od předešlého dne byl značný – zcela odlišně pojaté muzeum posazené v členitém kopcovitém terénu se zasahujícími lesnatými pásy. Expozice nebyly tak důsledně komponované, naopak mnohdy s minimalistickými až čistě vyprázdněnými interiéry, které místy teprve čekají na své dokončení. Velký důraz byl kladen na agrikulturní expozice, jež jsou v případě tohoto muzea zužitkovány i v edukačních programech pro školy i veřejnost. Mají je velmi kvalitně propracované a můžou se v tomto směru pyšnit jednou z nejširších nabídek podobných pořadů mezi muzei v přírodě v celém Německu. Potřeba je také ocenit zhotovení různých produktů z vlastních zdrojů prodávaných jak v muzejním hostinci, tak v obchodě se suvenýry i dalších objektech. Obchody byly ve všech navštívených muzeích velmi dobře pojaté, už jen dojem z nich má být jasným signálem pro návštěvníka, že se nachází v muzejní prodejně, jejíž nabídka je specifická. Je to dlouhodobý a poměrně náročný proces, ale velmi důležitý – řádná koncepce struktury muzejního obchodu by neměla nadbíhat běžným potřebám návštěvníka, ale naopak ho přesvědčit o nabídce výjimečného sortimentu místního/regionálního charakteru, a to i za cenu náročnější cenové dostupnosti.    

Zpestřením “skanzenologické” exkurze byla odpolední návštěva města Regensburg – Řezna, kde nás čekalo velmi nevšední a významné setkání iniciované účastnicí zájezdu Věrou Královou, která díky příbuzenským vztahům zajistila přijetí u starostky města na Staré radnici. Před návštěvou radnice proběhla individuální procházka městem, během níž nemohla chybět prohlídka katedrály svatého Petra. O šesté jsme byli přijati na radnici. Úvodní slovo paní starostky, jež nás obšírně seznámila s historií a důležitostí prostor radnice, jednacím místem říšských kurfiřtů, pohotově překládal Martin Novotný. Poté dostal slovo František Ledvinka, který přiblížil poslání naší exkurze. Na závěr osvětlila pozadí setkání a rodinných svazků paní Králová. Proběhlo vzájemné předání darů a jako překvapení zazněla píseň Ach synku, synku.

Cestou směrem do Museumsdorf Bayerischer Wald Tittling byla plánována krátká zastávka v malém soukromém horském muzeu Bauernhausmuseum Lindberg, jež svým skromným rozsahem a za přispění slunného počasí, bylo příjemným zpestřením cesty, potažmo celé exkurze. Malá expozice spíše selského charakteru zapůsobila malebným dojmem, včetně přívětivého prostředí hostinské části. Zajímavostí byla výstava o historii pašeráctví na česko-bavorské hranici v oblasti Šumavy.

Kolem poledního jsme se dostali do Tittlingu, kde jsme měli opět možnost vidět zcela jiný přístup. Zakladatel muzea Georg Holtl, jinak majitel cestovní kanceláře a hotelu, zřídil muzeum v roce 1972, přičemž už od 50. let byl nadšeným sběratelem církevního a lidového umění a především také šumavského skla, jehož velkou expozici má v Pasově. Na poměrně malé údolní ploše 12 ha je rozmístěno více než 160 objektů a přes dvacet jich je vybaveno expozičně, další jsou naplněny sbírkami a splňují funkci otevřeného depozitáře, což je charakteristické téměř pro celé muzeum. Zejména objekt mlýna je doslova přehlcený ve vitrínách vystavenými sbírkami podmaleb, církevními předměty, které v takové koncentraci působí ohromujícím dojmem. Místy však tento způsob prezentace překračuje hranici dobrého „muzejnického vkusu“ a přesahuje někdy do efektních kompozic ne nepodobných nadšeným amatérským sběratelům nebo hospodským přeplněným výzdobám kafemlýnků a žehliček. Někdy je tento účinek funkční, a to je-li podpořen odborným teoretickým zpracováním a podaný formou výstavy (např. pastiček na myši). Přesto muzeum působilo kompaktním celkem, kde zájem o předměty a vytyčenou problematiku obecně převyšoval způsob vlastní prezentace, který navíc má i praktický účel. Zde nutno ale dát do souvislostí výše uvedené dlouhodobé aktivity zakladatele muzea.

Časný odjezd směrem do Freilichtmuseum Finsterau, otevřeného v roce 1980. Muzeum leží v nadmořské výšce 1000 m n. m. téměř bezprostředně na německé straně hranic (z Kvildy cca 10 km chůze) na okraji Národního parku Bavorský les. Slunné počasí, uměřená rozloha muzea (15 transferů včetně několika kompletních dvorů) a jeho situování skýtající průhledem lesa výhled na Alpy byly důstojným rozloučením s bavorskými muzei v přírodě. Důsledně pojaté expozice, zejména kompletní původní vybavení z 80. let v objektu malého zemědělce s audio prvky a ukázkou bydlení dětí v podkroví, byly vzorné. Stejně jako místy velmi moderně pojednané tematické výstavy kovářství a tesařství, včetně příjemné hospody. Za zmínku stojí nově postavená vstupní výstavní hala s obchodem a pokladnou. Členitý výstavní prostor nabídl expozici loutek české provenience. V případě možností podobně koncipovaných prostor, jako zde nebo např. v Neusath-Perschen, je znát rozdíl mezi muzei vystavěnými na „zelené louce“ a muzei provozovanými in situ nebo v živé vesnici. Ty mají možnosti takových velkorysých vstupních a výstavních prostor omezené.

Na závěr bych rád poděkoval Františku Ledvinkovi za ideu exkurze a podrobné informace k vybraným muzeím, Radku Bryolovi za neocenitelnou organizaci zájezdu a hudební doprovod, Martinu Novotnému za pohotovou překladatelskou práci a zajištění přijetí v Bad Windsheim a v neposlední řadě i Jaroslavu Kneislovi za cimbálový doprovod, i když nám bylo umožněno využít jej pouze dvakrát. A také za podporu Českému svazu muzeí v přírodě a Metodickému centru při Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Přínos podobných exkurzí je neoddiskutovatelný. Pomineme-li nemožnost hlubšího ponoru do chodu a specifik jednoho každého muzea, je dobré vztáhnout získané poznatky na svá pracoviště, mít před sebou vidinu zlepšení třeba jen v detailech. Právě zacyklení ve vlastním prostředí je jeho pomalou zkázou. Škála dojmů a srovnávání je široká, mimo výše uvedené příklady to může být i vnímání vizuálního stylu, propagace, orientačního systému přes řešení parkovacích kapacit či odlišné zajištění expozic. Stejně inspirativní mohou být i nedostatky, proto je z těchto uvedených důvodů dobré podobné exkurze do budoucna plánovat a realizovat.

Karel Konopka (Muzeum v přírodě Zubrnice)